Důvodem byl jednak její živý jazyk a poutavé vypravěčské podání, jednak bohaté zaplnění konkrétními údaji, daty a jmény. V pohledu pozdějšího kritického dějepisectví jsou tyto konkrétní údaje fikcemi, výmysly, v tehdejším pohledu šlo o "rekonstruktivní" interpretaci "příšeří minulosti". Z Hájkovy kroniky tak mj. vidíme, že pojímat historii především, neřkuli pouze jako jako jména a data je ošemetné. Na vzdálenějším horizontu pak vidíme, že Descartův požadavek na vědu, aby vykládala věci "clare et distincte", je nejenom reakcí na požadavek formálně diskurzivních postupů, ale také na potřebu faktografického obohacení (které se projevuje právě v Hájkově kronice). Dnes nás to má vést k poznání, že v rekonstruktivní interpretaci není radno soustřeďovat se na konkrétní údaje, nýbrž je žádoucí postupovat spíše komparativně a vyhledávat modely společenských struktur a vzorce chování srovnáním se společnostmi, u nichž je to dostatečně doloženo pramennou základnou. Řečeno jinak, je nutné odvrátit se od fakticistního zjišťování věcí přesněji, než je to principiálně metodicky možné, a věnovat se spíše interpretaci pramenů s ohledem na pochopení toho, že historie není dění, do kterého je člověk uvržen, ale že je to výsledek jednání lidí, že je to proces spontánní lidského jednání.